Nenávidím ho! - 20. kapitola

12. května 2018 v 11:51 | Anaj |  Nenávidím ho!

Takže dnes předposlední a také asi nejkratší kapitola. Nevím, ale asi mi to bude i chybět. Zvykla jsem si, že v sobotu a neděli prostě sednu a přidám sem něco z mé tvorby, i když vím, že to není bůhví jaké umění. Někde se začít musí. :) Zítra se tedy s Leou rozloučím definitivně, ale žádná slza asi neukápne, až tak z toho zničená nebudu.
Co ještě dodat? Už jen tři týdny a končím ve škole! Na tohle čekám celých osm měsíců, ale upřímně mě to i lehce děsí. Stále jsem nenašla vhodnou brigádu a prostě nechci skončit ve stejné firmě jako loni a předloni. Další věcí je, že po těchto prázdninách mě čeká maturitní ročník a já už teď vím, že jsem v háji. Asi přeháním, jako v podstatě vždycky, ale fakt z toho mám takovej nepříjemnej pocit. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne, ale nebude to asi zrovna veselé.


Lea (21)

Existuje spousta špatných způsobů jak se probudit, ale věřte mi, že probuzení vedle chrápající mámy, se kterou jste donedávna nemluvili, je jeden z těch horších. Má snaha, vykroutit se z jejího obětí, aniž bych ji probudila, se nezdařila. "Jejda, Lee, ty jsi tady. Mohla si spát, vím, že chrápu?" zamžourala na mě rozespalýma očima. "Spala jsem jako zabitá, takže v pohodě," odpověděla jsem jí.
"Tak to abych připravila něco k snídani," zamyslela se "Dala bys sis míchaná vajíčka?" navrhla poté. "Jo, klidně." Máma se tedy vyhrabala z peřin, zamotala se do županu a vyšla do kuchyně.
Bylo to divné po tak dlouhé době jíst doma. S mámou, která se chovala mile a snažila se ze mě dostat co nejvíc podrobností z mého života, který jsem prožila bez ní a táty. Napřed jsem ani nechtěla odpovídat, ale nakonec jsme našly společnou řeč a já si uvědomila, jak moc mi vlastně chyběla.
Opustit ji bylo poté velmi složité. Nechtěla pochopit, že prostě musím do práce. Musela jsem jí slíbit, že ji alespoň jednou týdně přijdu navštívit, aby si nepřipadala tak osaměle.
Do práce jsem přišla pozdě, protože jsem se musela stavit doma a převléknout se do něčeho normálně nositelného. Přivítání bylo velkolepé. Lucka mi v podstatě hned skočila kolem krku a oznámila mi, že už mají datum. Svatba bude 21. května na jednom zámečku poblíž, kde takové akce organizují hodně často, takže se alespoň nebudeme muset přesouvat. Měla jsem za ní takovou radost.
Celý den měl díky této svatební náladě úplně jiný spád a já skoro úplně zapomněla na Adama a to, že jsme si včera vlastně nedohodli setkání, takže jsem byla tam, kde na začátku. Ale jak říkám, jen skoro. Protože krátce po osmé se otevřely dveře a v nich se objevil on. Od Lucky jsem si vysloužila vědoucí pohled, nad kterým jsem jen protočila očima, a raději jsem svůj pohled upřela na příchozího.
"Ahoj." "Ahoj Adame, jak se máš?" Tohle je opravdu originální otázka, že? "Ale jo jde to, co ty?" odpověděl a usmál se. "Včerejší večer byl zajímavý, musela jsem mámu pomalu odtáhnout domů a pak mě málem nepustila do práce, ale jinak v pohodě." "Včera jsi úplně v pořádku nebyla, nebo jsi alespoň tak nevypadala," zajímal se dál. "Bylo toho na mě moc, ale ve skutečnosti jsem v klidu," usmála jsem se na něj. Byla jsem tak ráda, že opravdu přišel a ten včerejšek jen tak nehodil za hlavu.
"Vy dva, co kdybyste si k tomu povídání alespoň sedli," ozvala se Lucka. "Nebo by jeden z vás třeba mohl začít pracovat! Že Leo, ten řízek se sám neodnese," ozval se najednou Dan. "No jo, už jdu!" zařvala jsem na něj a následně se otočila na Adama: "Běž si sednout, tady máš jídelníček. Něco si vyber, za chvíli jsem u tebe," lehce jsem ho popostrčila.

Otočila jsem se na Dana, ale ten ve dveřích již nestál a ani řízek jsem nikde neviděla. Zmateně jsem se rozhlédla a najednou přispěchala Luc a zatáhla mě do rohu. "On je tady! To je super, kde jsi ho potkala? Jak jsi ho přesvědčila? Jak na tom vlastně spolu jste?" A mlela by dál a dál, kdybych ji nezacpala pusu rukou. "Klid jo? Dobře. Potkala jsem ho na pohřbu, pak jsme si trochu povídali na pohřební hostině a nakonec se objevil tady. To je vše. Nic víc, nic míň." "Ach, tak to jo, ale vypadá to dobře," zasnila se Lucka. "Vrať se zpátky na zem, jo? Moc dobře víš, že já mám neskutečně skvělou schopnost, všechno zkazit. Bůh ví, co bude zítra." "Fajn, fajn, ale opovaž se to zase zvrtat, vy dva byste spolu byli tak krásní," zakřenila se. "Luc, co jsem ti říkala," "Dobře, už opravdu končím, aby kvůli mně ten tvůj ještě nehladověl," řekla a se smíchem se vydala do kuchyně, odkud už Dan opět vykřikoval různé hlášky typu, že tomu dortu za chvíli narostou nožičky a odejde k tomu stolu sám. V duchu jsem se usmála a vydala se za svým blonďákem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama