GBML - Kapitola 4

24. ledna 2018 v 16:46 | Anaj |  GBML
Zdravím,
právě jsem dokoukala ze záznamu prezidentskou debatu a chce se mi jen nevěřícně kroutit hlavou. To jsme takový národ, že nevíme, že když někdo mluví tak ho necháme domluvit, aniž bychom museli bučet nebo pískat? Opravdu mi je z toho smutno, ale nevím, možná takhle debaty mají vypadat, jsem v tomhle ohledu dost nezkušená.

Vraťme se k něčemu pozitivnějšímu, i když dnes to bude pěkné milostné drama, tedy ne tak úplně, ale konečně nám budou odhaleny milostné problémy našeho milého Martina. Kdo se těšil?


Do třídy jsme dorazily včas. Martin, který seděl ve vedlejší lavici, se zvědavě nakláněl k nám, jakoby chtěl vyzvědět vše, co se při "boji" dělo. Taky jsem si všimla Lukáše, na druhé straně třídy, který zvědavě natahoval hlavu naším směrem. Na oba dva jsem se usmála a pokývala hlavou, že dobrý a Marťasovi jsem ještě pošeptala, že saň byla přemožena.
Učitelka biologie vtrhla do třídy na vteřinu přesně se zvoněním, jak bylo jejím zvykem, mám pocit, že čeká za dveřmi na zvonek, aby nás vždy "potěšila" svým zjevem. Nemám tu ženu ráda, je to starší paní, která si pořád stěžuje na svůj život a dává nám sežrat veškeré drobnosti, které nezvládáme. Po biologii chemie. Lehce šílená učitelka, která dozajista popletla nějaký experiment a od té doby má o kolečko víc. Beth při jejích hodinách jen tupě opisuje z tabule, neboť těm "čmáranicím nerozumí". Poté nás čeká hodina češtiny s třídní. Trochu zmatená paní středního věku, která nás pořád děsí s maturitou a stále nám připomíná, že to určitě nedáme. To člověka potěší. Ale jinak je to učitelka v pohodě a čeština s ní je celkem sranda. To co následuje je pro mě čisté utrpení. Hodina matematiky s panem ředitelem. Horšího učitele jsme na tento hrůzný předmět dostat nemohli. Při těchto hodinách úpím společně s Martinem, zatímco Beth je ve svém živlu. Je na matiku dobrá, i když by to do ní člověk neřekl.

Přichází oběd, přesuneme se, celá třída jako jeden muž, do jídelny a necháme si nabrat ta výběrová jídla, které nám paní kuchařky připravily. K naší trojce si přisedl Lukáš, ve většině případů to nedělá a sedí s jinými kluky ze třídy. Dnes je mi ale jasné, že se jde omluvit. Naše čilá konverzace u stolu najednou opadla. Martin se najednou začal zaobírat svým mobilem, pravděpodobně zase píše Petrovi, což mi připomíná, že si s ním o tom musím ještě jednou promluvit. Beth se začala rýpat ve svém obědě a okolní svět ji přestal zajímat.
"Beth, myslel jsem na tebe a podívej se, co mám!" zamával Lukáš vítězně balíčkem, který obsahoval karamelové bonbóny, které Beth nadevše miluje. Ta jen zvedla hlavu a trochu překvapeně začala sledovat houpající se sáček. "Moc mě to mrzí, to co jsem řekl, nebylo fér," omluvně se na ni usmál. "Hm, bohužel si měl pravdu, zase. A teď naval ty bonbóny, jinak se odpuštění nedočkáš," usmála se upřímně Beth, která byla vlastně lehce oblomitelná, nikdy se na nikoho nemohla naštvat na moc dlouho. Zadívala jsem se na Luka, který nyní propaloval pohledem Martina, který něco horlivě ťukal do mobilu.
"Tak co dneska škola?" zkusila jsem navázat konverzaci. Lukáš se na mě otočil, usmál se a následně začal popisovat své utrpení při chemii. Během tohoto, podotýkám velmi zajímavého vyprávění, se najednou ozvalo: "Do prdele!" načež dotyčný práskl mobilem o stůl, následně ho sebral a odebral se pryč. Hádáte správně, byl to Martin a já jen vyjeveně zírala, neboť takhle se Marťas nevyjadřuje. "Jdu za ním," řekla jsem jednoduše a zvedla se od stolu. "A kdo ti jako bude odnášet tác?" zeptala se Beth. "No jo, taky by tě nezabilo, kdybys to udělala ty," odpověděla jsem jí a v rychlosti odnesla tác a vyběhla z jídelny.
Když jsem hledala Beth, bylo to mnohem jednodušší, ale po chvilce pobíhání po škole, jsem vyběhla ven, konečně mě totiž napadlo, kde by mohl být. Když chtěl být Martin sám, většinou chodil za školní budovu. Tam se nacházelo multifunkční hřiště a po většinu času tam nikdo nebyl. Teď ovšem na lavičkách seděla jedna osůbka, kterou již skoro deset minut hledám. Přišla jsem k němu. Nebrečel, jen tupě zíral před sebe. Martin nerad ukazuje svoji slabost, což ho dost často znevýhodňuje, protože lidi pak neví, že mu třeba nevědomky ubližují. Občas je prostě třeba upustit a pustit někoho k sobě.

Přisedla jsem si k němu. "Tak co ti udělal." Bez odpovědi, jen další zírání do prázdna. "Hej, Země volá Martina, koukej se mnou komunikovat!" Nic, už mě s tím štve, když se zabejčí, tak z něj nic nedostanete. Ke mně ale většinou tu důvěru ke komunikaci měl, ale teď mě ignoruje a to se mi nelíbí. "Víš ty co. Dělej, jak myslíš, ale pamatuj na to, že mi ti to říkaly, není dobrá věc začínat si něco se ženáčem, i když ti slibuje hory doly černý les! Chápu, že když je člověk zabouchnutej, tak to nevidí, ale to není důvod k tomu, abys se mnou nemluvil, protože jsem měla pravdu!" vybafla jsem na něj. Uf, tenhle proslov mě stál spoustu energie. Už už jsem se zvedala k odchodu, když se vedle ozvalo: "Jak jsi poznala, že je to kvůli němu?" Uch, díkybohu bariéra prolomena, zajásala jsem v duchu a sedla si zpátky. "To víš to je dívčí intuice." podívala jsem se na něj a on mě jen propaloval pohledem.
"Tak co přesně se stalo?" "Ta jeho na to přišla a poslala mě ve zkratce do pekla a ještě dva kilometry dál." zamumlal. Takže se to konečně stalo. Tak nějak jsem to čekala od začátku tohoto prapodivného "vztahu". Jen se to podle mě mělo stát už dřív, pak by ho to třeba tak nebolelo. Možná si říkáte, že je přece blbost začínat si něco s někým, kdo je ženatý a že to může udělat jen totální coura, ale to Martin rozhodně není. Zpočátku to ani nevěděl, a když Petrovu manželku náhodou objevil, tak mu bylo řečeno, že se bude rozvádět a že si s ní vůbec nerozumí a kdo ví cosi. Samozřejmě nic z toho nebyla pravda, ale to Martin přes růžové brýle neviděl. "Nevím co ti na to říct, snad jen já ti to říkala a Beth taky, takže asi tak. Je to škoda, ale řeknu ti to co před pár hodinami Beth. Jednou potkáš někoho, pro koho budeš ten jediný, vždyť kdo by nechtěl zůstat s někým tak egoistickým, ironickým, věčně náladyměnícím…" začala jsem vyjmenovávat jeho nejhorší vlastnosti, záměrně vynechávající ty dobré. "Fajn, chápu. Jsem ten nejhorší člověk na světě, ale jednou se nějaký ten blbec najde," pronesl naoko naštvaně Martin. "To jsem ráda, že je ti líp." usmála jsem se na něj. Teda, myslím, že ze mě bude psycholog. Dneska mám stoprocentní úspěšnost. Pochvíli jsme se sebrali a vyrazili do třídy, ještě nás čekají dvě hodiny a to dějepis a zeměpis. Martin pořád vypadal dost přešle, ale co jiného čekat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama