Osvětim Auschwitz a Birkenau

26. listopadu 2017 v 14:00 | Anaj |  Moje tlachání
Zdravím,
dnes bych tu chtěla rozebrat téma koncentračního tábora v Osvětimi, do kterého jsme tento týden se školou podnikli exkurzi. Není to zrovna nejveselejší téma, ale chtěla bych se tady o tom zmínit, protože je podle mě důležité připomínat si historii, neboť jak praví známé přísloví: "Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat." a to já rozhodně v tomto případě nechci. Také bych ráda osvětlila těm, které tato exkurze teprve čeká, do čeho jdou. Vím, že mně by to před týdnem hodně pomohlo, bohužel se tak nestalo.
Na začátek by bylo vhodné podotknout, že Osvětim jako taková, nebyla tábor. V dnešní době je to asi čtyřiceti tisícové město a obyvatelé a všeobecně Poláci, jsou hákliví na to, jakým způsobem se o bývalém koncentračním táboře zmiňujete. Je to celkem pochopitelné, proto i tady budu používat původní německé názvy a to Auschwitz a Birkenau, nebo také českou formu - Březinka. Doufám, že přímo o tom, co je Auschwitz a Birkenau zač, se nemusím příliš vyjadřovat, protože to by měl vědět každý. Kdyby náhodou, tak jen na okraj zmíním, že se jednalo o vůbec největší tábor svého druhu v nacistickém Německu a zemřelo zde přes jeden a půl milionu lidí, převážně židů a politických vězňů z Polska, Čech a Moravy.
Dále, i při návštěvě tohoto místa se musí dodržovat jakési "nepsané" i psané předpisy, protože se jedná o pietní místo. Tím pádem myslím, že není potřeba zdůrazňovat, že sem rozhodně nepatří hlasitý smích, pořizování selfíček, muži by neměli nosit čepice, pokud je zima tak ano, ale jen bez nějakého potisku. Na oblečení jsme byli hodně upozorňováni, ochranka se prý pozastavuje i nad příliš nápadnými znaky hvězd a křížů, které můžete mít na bundách.
Nyní bych tedy rozebrala samotnou návštěvu muzea. Když jsme konečně dorazili na parkoviště, přímo před jednou z budov tábora, a vystoupili jsme, na první pohled mě ohromilo přítomné množství lidí. Bylo to neuvěřitelné, kolik skupiny se mačkalo v prostoru před branami. Taktéž zde spatříte opravdu všechny možné národnosti, které si dovedete vymyslet. Právě kvůli tomuto davu lidí, mi ani nepřišlo, že stojím na místě, kde se odehrávalo tolik hrůz a to bohužel převládalo téměř po celou dobu prohlídky. Než vstoupíte do areálu Auschwitz, musíte projít bezpečnostním rámem, jako na letišti. Jen není tak citlivý, i přes to si však všechno kovové z kapes musíte vyndat, abyste zbytečně nepípali. Samotný rám ve vchodu ale moc dlouho není, podle našeho průvodce asi tři roky a to na přání Izraele. A když jsme už u toho Izraele, tak u nich chvíli zůstaneme. Asi nejvíc skupin, které jsme ten den potkali, bylo právě z této země. Ono není těžké je poznat, každý z nich má na sobě bílou mikinu, kterou sice v tomto počasí zakryli bundou, ale kapuce jim koukaly. S Izraelskými skupinami je prý problém, průvodcům se moc nechce do toho je provádět, neboť oni přicházejí ze zcela opačných důvodů, než my. Zatímco my přicházíme truchlit nad mrtvými, oni jsou zde, aby oslavili život a to, že oni přežili. Dost často si prý vozí kytary, a dokonce i zpívají a tančí. Nu, jiná mentalita. Naše učitelka říkala, že před čtyřmi lety je takhle viděla "oslavovat", a prý jí to nepřišlo nijak nepatřičné, nebo rušivé, jen prostě jiné. Na tom něco je. Podle mě, dokud nějak nenarušují poklidný průběh celé návštěvy a nebrání nám v tom, abychom uctili toto místo po našem, tak ať si nosí kytary. Dokud se nebudou chovat jako nejmenovaná skupina ze Singapuru, tak je to v pohodě. Právě tahle skupina tam předvedla něco, co je podle mě naprosto přes čáru. Věšeli se na lampy, vytvářeli různé pózy před fotografiemi žen, které byly zachyceny při cestě do plynové komory, a byli opravdu hlasití. Byli upozorněni na své chování a potom jsme je již nepotkali, naštěstí. Ohledně slušného chování jsem měla strach z našich kluků, ale ti sklopili hlavy a byli opravdu v klidu, za což jsem opravdu vděčná. Protože poslední, co bychom potřebovali, by byly jejich pitomé řeči, které vedli před odjezdem, to byli samý žert. Jsem ráda, že si to nechali až na potom.
Když tedy úspěšně projdete rámem, dostanete sluchátka a takovou krásnou krabičku, díky které s vámi bude průvodce komunikovat. Toto platí jen pro Auschwitz. V Březince takto fungovat nebudete, prostě se budete muset semknout kolem průvodce a poslouchat. Nám byl přidělen polák, který sice uměl česky, ale protože většinou provádí Slováky, tak prostě ten přízvuk měl. K tomu ještě ten polský, takže než jsem si zvykla, trvalo to asi patnáct minut. I přes tento handicap, byl pan průvodce milý, ochotně odpovídal i na přitroublé dotazy mých mladších spolužáků a hlavně, snažil se celé téma trochu odlehčit, aby to nebylo tak drsné. I když myslím, že to ani nejde. Ačkoliv to říkal stylem - stalo se a nic s tím neuděláme - v některých chvílích mě dost mrazilo v zádech.
A tím se dostáváme k tomu hlavnímu. Zvládne návštěvu tohoto muzea i slabý člověk? Myslím tím někoho jako já. Prostě citlivka, které stačí opravdu málo ke zhroucení. Takovou otázku jsem si kladla hodně dlouho, a dokonce jsem ze strachu, chtěla od účasti odstoupit. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Ano, to co se stalo na těchto místech, je strašné, smutné a děsivé. Nechci přemýšlet nad tím, že by se to stalo znovu. Ale myslím, že když jsem to zvládla já, zvládne to každý. Hodně vám může "pomoct" to množství lidí, které se tam bude pohybovat. Mně díky tomu opravdu po většinu času ani nepřišla na mysl úzkost, nevolnost ani podobné věci. Nevím jak se to stalo, ale bylo to tak a já za to byla vděčná, protože zkolabovat do bahna se mi nechtělo. Většinu času to tedy bylo v pohodě, ale byla místa, kdy jsem měla vyloženě blbý pocit v žaludku, nebo mě mrazilo v zádech. Asi nejhorší to bylo v plynové komoře, která sice nebyla úplně původní, protože víme, že němci při svém odchodu, vše vypálili, nebo vyhodili rovnou do vzduchu, i přes to jsem se tam cítila tak stísněně a při představě, kolik lidí zde zemřelo a jak, která se mi vkradla do mysli, aniž bych jí mohla zabránit, se mi opravdu udělalo mdlo. Naštěstí jsme byli hned venku a já se mohla nadechnout, jako bych se potřebovala ujistit, že je to pryč a já můžu dýchat. Dost nepříjemný pohled byl i na osobní věci, které tu po vězních zbyly, úplně nejhorší byly vlasy. Dost nepříjemný pohled.
V Auschwitzu jsme strávili asi dvě hodiny, poté jsme se přesunuli do Březinky. Zde toho opravdu moc neuvidíte, většinu němci vyhodili do vzduchu. Takže budovy jsou většinou jen kopie. I přes to bylo strašné vidět, jak tam vězni žili. Dostala mě poznámka jedné druhačky, která si stěžovala na všudy přítomné bláto. Uzemnila ji naše druhá doprovodná učitelka slovy: "A to si představte, že byste měla jen dřeváky, co nosili oni, nebo byste neměla ani ty." To ji uklidnilo a zbytek cesty ani nepípla. V Březince jsme byli asi hodinu a strávili jsme ji převážně poslechem průvodce, který vyprávěl různé skutečnosti, které se zdály naprosto neuvěřitelné, ale takové to tam bylo.
V obou táborech je povoleno fotografovat, je zde sice několik míst, kde je to kvůli událostem, které se zde děly, zakázáno, ale já třeba vůbec neměla potřebu něco fotit. Přišlo mi to jako zneuctění památky lidí, kteří tam zemřeli. Taková místa by se podle mě měla vidět na vlastní oči a ne je ukazovat na fotkách. Stejné je to u mě i s kupováním pohledů. Kruci, opravdu potřebujete mít doma pohled z koncentračního tábora? Tyhle věci nechápu. Stejně mi přijde, že celé muzeum je v dnešní době spíš turistická atrakce a označení pietní místo, je jen krycí. Vždyť těmi prostory může během dne projít asi osm set lidí a areál je vyprodaný do poloviny příštího roku. Na jednu stranu je dobře, že tolik lidí se chce dozvědět něco o tomto období v dějinách, ale je to i lehce děsivé.
Na závěr bych ráda řekla, že na těchto místech se děly hrozné věci, které prostě nemůžeme ignorovat a dělat, že se nestaly. Proto bychom si to čas od času měli připomenout, zvlášť v této době, kdy to pořád někde bouchá. Zrovna před pár dny při jednom takovém útoku zemřelo v Egyptě přes 320 lidí. To je hrozné. Ale i přes to si nemyslím, že bychom se měli stáhnout do ulit. Toho chtějí takoví lidé docílit. Chtějí, abychom měli strach. Chápu, nikomu není zrovna příjemné poslouchat, že u sousedů zase zemřely desítky lidí, ale teroristickým útokům se těžko zabraňuje. Měli bychom si připomínat, co je válka za hrůzu, protože kdyby v dnešní době vznikl podobný konflikt, znamenalo by to destrukci lidstva. Se zbraněmi, které mají mocnosti k dispozici, by na Zemi nikdo nepřežil. Ano, my žijeme v bezpečí a blahobytu, i když se nám to často nezdá, frfláme a stěžujeme si, na to, jak to máme těžké. Ale jeďte na tyto místa, myslím, že si ještě dvakrát rozmyslíte, než si budete přehnaně stěžovat příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste již v Osvětimi - Auschwitz a Birkenau?

Ano
Ne

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 26. listopadu 2017 v 14:24 | Reagovat

Bola som, zaroven hlasujem v ankete teda... minuly rok... u každeho je to iste silny emotivny zažitok

2 Anaj Anaj | 26. listopadu 2017 v 17:47 | Reagovat

[1]: Ano, bylo to opravdu hodně emotivní, ale vidět by se mělo všechno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama