Horor s titulem: Začátek školy

10. září 2017 v 9:00 | Anaj |  Moje tlachání
Přicházím sem po nějaké době s povídacím článkem, neboť si musím postěžovat a kdo jiný to pochopí lépe než stránky blogu. Teda samozřejmě jsem si dostatečně stěžovala společně se spolubydlící, ale i tak mám stále potřebu vykřičet to do světa, haha.
Upřímně, čekala jsem leccos, ale skutečnost předčila i mé největší obavy. Bude toho hodně. O mnoho víc než jsem počítala. Naskočily nám čtyři nové předměty, tři staré zase odpadly, takže máme v závěru jen jeden navíc, ale i tak. Mám pocit, že nebudu dělat nic jiného než protokoly, kdy se budu učit, mi zůstává záhadou. Navíc profesor, kterého jsme dostali na jeden nejmenovaný předmět zjistil, že si celá třída za poslední dva roky z předmětu, který byl dost podobný, vůbec nic nepamatuje, což jak uznáte, stojí za dvě věci. Dost mě to zaráží a přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť spousta z nás ukončovala ročníky se skvělými výsledky, těch trojek a čtyřek moc nebylo, v podstatě žádné. Tak kam se zatraceně všechny naše znalosti vytratily? Nebo se nevytratily, jen my si nic nepamatujeme? A je to naše chyba nebo chyba profesorky, která nás dva roky učila? A jestli je to její chyba, proč se tomu dotyčný profesor vůbec po tolika letech ještě diví? Že bychom byli opravdu všichni tak tupí? Netuším kde je pravda, možná prostě naše bývalá profesorka měla jiné nároky, protože o mnohých věcech, co na nás ten nový vyvalil, jsme nikdy neslyšeli. Jsem kvůli tomu dost naštvaná, protože to znamená, že musím vytáhnout sešity z prváku a začít hledat a to bude taky zajímavé, neboť netuším, co všechno budu muset vědět. Ano je ostuda, když třeťák neumí dát dohromady název vzorečku, ale když já prostě měla při pohledu na ten papír úplné okno. A podobně na tom byli všichni ve třídě. Když jsem si uvědomila, že nevím, co všechno patří mezi alkalické kovy a spletla jsem si značku radonu a radia, chtěla jsem se zahrabat půl kilometru pod zem. Největší potupa nastala, když se nás profesor zeptal, zda jsme vůbec někdy viděli PSP. Ano, viděli pane, a to tolikrát, že bych si řekla, že ji znám nazpaměť, ale asi jsem se spletla.
Takže už vidím, jak můj osobní život upadá do zapomnění a to všechno kvůli škole. Už loni mi rodiče říkali, že bych měla alespoň o víkendu vyrazit ven s kámoškama, ale já neměla kdy. Když musíte udělat domácí úkol, dodělat protokol a zpracovat přípravu na další cvičení, všechno samozřejmě na pondělí a pak si ještě uvědomíte, že v úterý píšete dva testy, z předmětů, které vám absolutně nic neříkají, opravdu nemáte náladu na chození ven. Navíc rodiče samozřejmě chtějí co nejlepší výsledky a ty si bez učení opravdu z prstu nevycucám. Už to není jako na základce, kdy mi stačilo přečíst si to před hodinou a dostala jsem za jedna. Takže tu máme dvě neslučitelné věci dobré známky a společenský život. A asi je na každém z nás čemu dá přednost. Je dost možné, že v tom jde najít nějaká rovnováha, ale já ji zatím nenašla a jako introvertovi mi to ani moc nevadí, to jen naši vyvádí, že nebudou mít vnoučata.

Takže je třeba se také připravit na to, že na blog budu trochu kašlat. Možná trochu víc, nebo budu naopak prokrastinovat a budu tu pořád. Ale teď vážně. Asi budu spíš přidávat takové ty věci ohledně comebacků a třeba jednou za týden, asi o víkendu, bych se ozvala v nějakém podobném článku, jako zrovna teď. Ještě nevím, jak to všechno dopadne, třeba to nakonec nebude tak děsivé. Možná se potřebuju jen zajet do své školní rutiny, kterou jsem za ty tři měsíce ztratila.
Loučí se Anaj, která stále nemůže najít sešit chemie z prváku. Bye-bye!

(Tuhle jsem si nemohla odpustit, poslední dobou na ní dost ujíždím, je jistým způsobem uklidňující)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama