Jak jsme bílili, až jsme vybílili

31. července 2017 v 16:36 | Anaj |  Moje tlachání

Zdravím,
jak už jsem se včera zmiňovala, nachystala jsem pro vás vyprávění o tom, co se u nás dělo tento víkend. Doufám, že se někomu mé spisovatelské "umění" zalíbí, a když ne tak se hold nedá nic dělat. Je to trochu delší, docela dost, takže pochopím, když se to někomu nebude chtít číst. Mě vždycky bavilo psát slohy, nevím proč. Většina spolužáků mě nechápe. Takže toto by se dalo nazvat vypravováním o průběhu dne. Nebudu už zdržovat. Na začátek chci jen upozornit, že se zde i přes velkou snahu vyhnout se jim, vyskytuje pár sprostých slov a hovorové výrazy. (Někomu to může vadit.) Není to tedy ukázková práce na školní použití. Chtěla jsem jen, aby to bylo trochu autentické a ne umělé. Za gramatické chyby se omlouvám, ale neboť je to psané na počítači, nejsou to chyby, ale překlepy, takže "Tůdle." ;) Dělám si legraci, vím jak je to otravné, takže doufám, že jich tam moc nenajdete. Tak zatím.
P.S. Během psaní jsem poslouchala album The War od EXO a musím uznat, že je skvělé. Takže můj prvotní názor na Ko Ko Bop je pryč. ;) Ten obrázek je k tématu, pochopíte až se k tomu dočtete. :)


Byl pátek osmadvacátého, mně konečně skončila brigáda, ne že by to bylo tak hrozné, jen jsem se těšila, až si konečně odpočinu a začnu si užívat ty prázdniny. To by ovšem nemohli být naši, aby mi radost hned nepřekazili. Už delší dobu se u nás šeptalo, že se letos bude pokračovat v bílení. Loni jsme začali, jenže kvůli nedostatku času jsme všechny místnosti nestihli, a tak byly odloženy na dobu neurčitou. Ta, jak se však ukázalo, neměla být až tak vzdálená. Už od prvních jarních dní, máma "nenápadně" nadhazovala věty typu: "Ta ložnice by opravdu už potřebovala vybílit." nebo "To by mě zajímalo, zda se té vybílené kuchyně ještě dožiju." Tohle poňoukání mělo tedy kýžený výsledek a táta se rozhodl, že začne v červenci.
Hned na začátek je třeba upozornit, že si pod slovem bílit, u nás nemůžete představit, takové ty idylické filmové scény, kdy každý člen rodiny, včetně toho nejmladšího, drží v ruce štětku a dělá, co může. Celá rodinka se v průběhu celé akce směje a v závěru na sebe cáká barvu. U nás slovo bílit znamená dřinu, bolest, bezpočet nadávek, rozbitých věcí, věčnou nespokojenost a spoustu dalších nepříjemných věcí. Je pravdou, že dojde i na smích, ale to je podle mě, spíš známka přicházejícího šílenství. Myslím, že po tomto vysvětlení je snad každému jasné, proč se u nás bílí jen jednou za deset let.
Sobota, den kdy se mělo začít, pro mě začal velmi pozitivně. Samozřejmě s velkou dávkou ironie. Neznám horší pocit, než když si zapomenu vypnout budík a ten pak v pět ráno začne řvát. A když se mi konečně podařilo usnout, probudil mě hluk dole, neboť naši odjeli nakoupit. Už jsem neusnula. Měla jsem divný pocit, když už bylo jedenáct a nikdo se neměl ke stěhování nábytku, ale abych byla tak naivní, že bych si myslela, že zapomněli, to ne. Z toho jsem vyrostla už dávno. Nakonec se ukázalo, že táta napřed poseče trávu. Nejsem si jistá, zda nešlo o manévr, který měl neoblíbenou činnost oddálit. Ale nevím, takže nemůžu soudit. Jisté však je jedno. Máma pekla kuře a při tom si sem tam něco zamumlala pod imaginární vousy. A když už bylo poledne pryč, no řekněme si to na rovinu, byly dvě hodiny, už začala být dost netrpělivá. "Nechápu, jak může promarnit tak krásné počasí." pronesla. "Co že promarňuju?" ozvalo se z chodby a do kuchyně vešel táta. Po krátké výměně názorů, vyšlo najevo, že se do stěhování nábytku, hlava rodiny vrhne, jen co shrabeme seno a zajedeme nakrmit kachny. No jo, myslivec. Slunce pálilo jak vzteklé a my usilovně shrabávali, nebylo toho tolik, takže jsme se naštěstí neupekli. Vyrazili jsme tedy splnit, další bod na programu. "Možná uvidíte ledňáčka, ale musíte být potichu." varoval nás táta. I přes mou veškerou snahu jsem musela uznat, že ze mě druhý Vinetou, bohužel nebude. Stejně by mi to bylo k ničemu. Ledňáček na místě nebyl, za to zde trůnil labuťák. Na mou otázku: "Tak kde máte ty kachny?" reagoval táta pouze vražedným pohledem. Shrnu-li to, kachen jsem moc neviděla, zato jsem byla poučena, jak řídit auto v pomalu nesjízdném terénu, aby se tátovými slovy neozvalo "Bum bum." Na večeři jsme si udělali grilovaný hermelín a začali se psychicky připravovat na ložnici, která byla určena za první pracovní cíl. "Ale dneska má koncert v rámci pouti, ta zpěvačka, kterou máte obě rádi." vzpomněl si táta. "To je už od devíti a my musíme vystěhovat všechno z ložnice." podotkla máma. "To stihneme, " optimisticky pronesl táta "jen si umyju nohy a můžeme začít." A jak řekl, tak se i stalo. Naším úkolem, tento večer bylo vyndat obsah a následně vynosit všechny skříně. (7) Začali jsme tedy vynášet obsah skříní a systematicky ho ukládali na hromádky. Táta si ještě přisadil požadavek, když nám podal svůj klobouk, který ležel na vyžehlené společenské košili: "Nezmačkat!" Systém však brzy zmizel, a s ním i klobouček s košilí, to když jsem si uvědomila, že to v našem obýváku začíná vypadat, jako ve videoklipu Spring Day od BTS. S touto skutečností, jsem se samozřejmě musela pochlubit, nikdo na můj pokus o zlepšení nálady však nebral ohled. Je třeba také doplnit, že možná polovinu všeho, co v těch skříních bylo, je po prababi a babi, které měly všechno radši třikrát, než vůbec. Když skříně zely prázdnotou, bylo na čase je dostat na chodbu, a neboť, jak můj bratr brzy bystře zjistil, skříně nemají nožičky, museli jsme je vynosit sami. No že by to byla nějaká lahoda, se říct nedá. Tehdy také přišel čas na první bolestné výkřiky. Mohla bych jich pár zásadních vyjmenovat. Táta - když si zlomil nehet; táta - když si pustil skříň na malíček; já - když jsem se narazila na roh postele, která se tam najednou objevila; táta - když mu brácha stoupl na již bolavý malíček a máma ho omlouvala, že má moc velké nohy, takže je nemůže kontrolovat. V tu chvíli přišel také první příznak šílenství. Smích. Asi následující hodinu si táta odříkával novou mantru: "Já věděl, proč to odkládám." Následovaly výkřiky jako: "Uhni!" "Kde zase jsi!" "Do prdele!" I přes veškeré nesnáze jsme to zvládli a na koncert se dostali. Do teď netuším, jak.
Nedělní ráno se neslo v duchu mého úleku na chodbě, kde na mě vybafl nábytek, který tam podle mě neměl co dělat, rychlé snídaně a následného zjištění, že táta má jen jednu štětku, takže prvotní plán, že budeme bílit taky, se rozplynul, což mě lehce štvalo. Brzy jsme se přesunuli do ložnice a začali rozebírat postel. Ke všemu lze poznamenat jediné, kdyby to někdo viděl, myslel by si, že nejsme normální. Jako první bylo třeba odstranit lištu, která to vše drží pohromadě. Ona je, tedy byla, trochu delší, a tak se při sundávání táta trochu zapotil. "Do háje!" ozvalo se místností a my věděli, že je zle. Lišta si zlomila, jak táta poznamenal: "v půlce, tím pádem ztrácí veškerý účinek v držení postele." "To ale není půlka." pokusil se naznačit brácha. "Co?!" vykřikl nechápavě, hlavní rozebírač. "Na jedné straně máš víc děr, než na té druhé." dodala jsem já. "No jo, ona to není půlka, tak to je v pohodě." uklidnil se. "Honzo, drž čelo!" rozkázal táta a jen nechápavě koukal na honzu, který stál jako tvrdé Y. Když jsme Honzovi, vysvětlili, že postel má čela dvě a já jen ironicky dodala: "No jo, chlap.", mohli jsme pokračovat. Vyndali jsme bočnice a zbývalo tedy jen čelo, které se k naší smůle skládalo ze dvou částí. Táta si trval na svém, že se musí tahat. Tak jsme tahali jak blbci, ale čelo bylo stále celé. Tehdy došlo na použití hrubé síly. Tedy konkrétně šroubováku, a když ani ten nepomohl, přišlo na řadu dláto a kladivo. Avšak čelo bylo stále vcelku. Jako by se nám vysmívalo. "To snad není možný!" rozčiloval se táta, z jehož úst za uplynulou čtvrthodinu, vyskakovaly občas protiřečící si rozkazy. Napřed křičel: "Jdi pryč a nešahej na to." během půl minuty však obrátil "Kde jsi, proč to nedržíš!" volal a my nechápali. "To mám ale pomocníky." mručel si pro sebe a následně vykřikl "Bych se na to taky mohl…" nadávka naštěstí nebyla dokončena. "A nemusí se to trochu nadzvednout?" zkusila to už také unavená máma. Zkusili jsme to, napřed to nešlo, a tak jsme všichni opět propadli melancholické náladě. Při druhém pokusu se to však konečně povedlo. Čelo bylo na dvě poloviny! A to v místě, kde mělo! Pravdou je, že tam bylo kování, na které se muselo jinak, než jsme si mysleli. Zkrátka se to muselo nadzvednout. "My jsme to asi minule nerozebírali kompletně." poznamenala máma a my ji jen zavraždili pohledy. "Tak a teď už jen koberec." pronesl vítězoslavně táta, zdálo se, že má radost. Ta ho však brzy přešla. Začali jsme rolovat koberec, když jsme pocítili, že to nějak nejde. Tehdy to bylo dobré, to jen brácha, unaven, na koberec si lehl. "Zvedni se z toho!" vykřikli rodiče najednou a mohlo se pokračovat. "Já už tady dřu zeď!" volala máma. Koberec je totiž širší, když leží, je to jedno, protože se ohne, ale při rolování, se to pozná. "No nic, přeneseme přes něj tu skříň a uvidíme." řekl otec. Popadli tedy s bráchou, který se k tomu hrnul, jedinou nerozložitelnou skříň, na háky a se supěním, hekáním a máminým křikem, aby to nestavěli na koberec, ji začali přesouvat na podlahu bez koberce. Nyní bylo třeba srolovat druhou půlku koberce. "Nerolovali jsme to minule našikmo?" optala se máma a mám pocit, že táta chytil tik do oka. "To nevím." odvětil s ledovou tváří. Začali tedy rolovat, ale brzy zase začali dřít zeď. "Já mám takový pocit, že jsme minule koberec vůbec nesundávali." pronesla máma. "Napiš poznámku, na koberec nesahat." nařídil mi již vyčerpaný táta, a tak zatímco oni zase přenášeli skříň a vraceli koberec, já si našla notýsek a zapsala si do něj: "Čelo se při rozdělování musí nadzvednout!" a "Nesundávat koberec. Kdo se ho dotkne, tomu ruka upadne!"
Teď přichází poměrně nudná část, kdy jsme jen položili igelit a noviny. Vlastně ještě musím poznamenat, že mi byl dokonale zatarasen vchod do pokoje, když jsem si stěžovala, byla jsem odbyta slovy: "Tak ses měla naučit lítat. No zkus to! Musíš zvýšit frekvence máchání!" Mé pokusy o vzlet, byly všechny neúspěšné, takže můj pokoj zůstal všem uzavřen. Táta se v pokoji zavřel a na naše pozdější starostlivé dotazy, zda nepotřebuje pomoct, když je slyšet divné zvuky až dolů, jen s klidem odpovídal: "Ne, to je dobrý. To jsem jen nadával." Dopoledne jsme postel rozebírali a odpoledne jsme zase umývali vápno a vše dávali dohromady. Skládání postele a stěhování skříní se samozřejmě neobešlo bez nadávek, které tady raději nebudu zveřejňovat, nesmyslných pokynů, výkřiků plných bolesti a šíleného smíchu. Táta toto odpoledne našel novou mantru: "To oblečení se do těch skříní nemůže vejít." opakoval stále dokola. "Ale musí se to tam vejít, když jsme to odtamtud vyndali." oponovala mu máma. K oblečení jsme se stále nedostali, ale je nám jasné, že budeme muset provést pořádnou čistku.
Den pomalu končí, venku se ozývá bouřka, běžíme tedy dát seno do kupky a já jen doufám, že zítra ráno neusnu na jízdách v autoškole. Všichni se střídáme v koupelně, i když si myslím, že to zvlášť v tátově případě, nemá cenu, neboť až uklidíme oblečení, začneme s bílením obýváku. Pokud se tedy táta dřív neodstěhuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama